Panter - Rainer Maria Rilke

Der Panther

Sein Blick ist vom Vorüberhegn der Stäbe
so müd geworden, dass er nichts mehr hält.
Ihm ist, als ob es tausend Stäbe gäbe
und hinter tausend Stäbe keine Welt.

Der weiche Gang geschmeidig starker Schritte,
der sich am allerkleinsten Kreise dreht,
ist wie ein Tanz von Kraft um eine Mitte,
in der betaubt ein grosser Wille steht.

Nur manchmal schiebt der Vorhang der Pupille
sich lautlos auf. Dann geht ein Bild hinein,
geht durch der Glieder angespannte Stille -
und hört im Herzen auf zu sein.

Panter

Tvůj pohled, ze všech kol obcházejících mříží
tak ospalý, že neunese víc.
Jak' by mu darovali tisíc těchto mříží
a za žádnou z nich nedostal by kousek světa. Nic.

Lehká to duše, grácie těžkých kroků
se ve zmenšujícím kruhu otáčí.
Jak' tanec síly uprostřed všech roků
stojíce s obrovskou silou, jenž omráčí.

Už jen párkrát sebou trhne opona zornice
bez zvuku obraz pronikne
skrz údy napjatého ticha. Však nikdy více
rezonance v srdci uchována nezanikne.

/Volný, zcela amatérský a nedůstojný překlad - Pánka Vánek - "na co si to hrajeeeš? :D"/

Dodatek: Vidíte v tom taky Tracyho tygra??

zmačkaná plechovka vhozená do vozovky - přímá řeč, co nemá úvozovky

Zeptejte se ho, zda-li umí tančit.
Jako sněhové vločky, na kterých by tolik rád postavil svůj sen o filmu.
Promočené šedivé vlasy.
Zestárli spolu.

.

naivní.

arogantní.

nenávidící všechny a všechno.

"nejchytřejší"

přehnaná.

hnusná.

zauzl/in/ovaná.

křehká.

ubrečená.

s maskou.

sebenenávidící.

paranoidní.

dětinská.

trapná.

smutná.

udušená.

sama.

hloupá.

ustrašená.

lhářka.

labilní.

se sny.

bez naděje.

Zase jednou miluji život!

Objetí, smích, obdiv střídá pláč. Utopený ve víně. A po pár dnech odpuštění. Zapomenout na topení se v nerealitě. Protančit noc s rivalkami, které zachrání náladu. Šílené filmy o plastické chrirurgii. Rose. Rose. Rose. Blíže k některým blízkým. Okouzlíme. Jednou cestou z Prahy jsem se dívala na jeho krk a netušila o tom, jak blízko jsem tehdy mohla být. Pak přišel Pán Pán. Se svou sklenkou Chardoney. Pšššššš. Přáli mi, přeju si. Přimhouřil víčka. Já přinesla svíčky. Noc. Kouzlo Červeného města a spadaného listí. Mat pod lešením a úsměvné zprávy. Už pár dnů. Ví. Ona víííí.

Pokřtily jsme sešity matematiky medovinou.

Definuj pocit

Zdál se mi sen. O třech autech ve tmě. O noční cestě. Hrál si s prsty. A pak přišla ta třetí. Protože je tu vždycky. Já.
A pak ta stejná chyba jako pokaždé, díky které jsem ztratila už nejméně tři pány. Myšlenky vrtají hlavou, pod kůží, pod duší, pod srdcem. Ale napovrch se nedostanou. Ano, byla to unikátní příležitost a oba moc dobře víme, že i když se nebráníme, už se nevrátí.

Typický vzorec mého života: 3 + ticho

A tak zase píšu příběh. O tom, jak jsme kradli křídy. už tehdy. O očích čích ích. O té a té a jiné.
Jani, děkuju :-*

Budeme bojovat, bojovat, jo.
Prolínají se

Potřebujeme se!

Na začátku tohoto roku, když jsem brečela u kontejneru na plasty, jsem si ze všeho nejvíc přála, aby zůstali ti OPRAVDOVÍ přátelé.

Některé jsem ztratila, asi to nebyli ti praví. Za vší hysterií však byla vášeň, ne vášeň partnerská, ale vášeň k životu, ke svědomí, k upřímnosti. Tehdy na dlouhou dobu naposled. Po několika šílených dnech jsem se totiž naučila usmívat. Naučila. Záchranný úsměv. Který podobně jako korále na levé ruce, ukryl moji minulost, duši, srdce. Hedvábný papír o tvrdosti diamantu zabalil všechny mentální vnitřnosti. Hrála jsem hru. Arogantní, avantgardní, apatickou. Vybíjela jsem se ve fyzických kontaktech a rozehrála nezastavitelný kolotoč nelegálních her. Snaha zapomenout mě nutila utíkat vždycky jinam. Možná jsem sama sebe přesvědčila o své nadřazenosti, nepotřebě přátel, pocitu neporozumění. Přestala jsem o sobě mluvit, přestala jsem brečet před světem, utekla jsem do své ulity a povrchovou sílu vyměnila za třesoucí se ruce. Nevěděla jsem, co chci, jen jsem si užívala, na úkor okolí. A pak jsem podvedla. Nebyla to hra kybernetických světů, v linii očních horizontů či nevinných narážek. Byla to stoprocentní nevěra, se sběratelem pakobylek. A to byl zlom. Nedokázala jsem se dál vyhýbat návrhům výletů, ani je přijímat. Přestala jsem brát cokoliv, co přicházelo a začala se opravdově rozhodovat. Uzavřela jsem pár minulostních nekonečných kruhů, odpustila potřebným, ale sobě jsem nedokázala. Odhalil mě člověk, který mě znal týden. Tu podstatu masky veselosti vítězící nad realitou. Snědl mě strach o budoucnost a pocit kolem obcházející zimy. A pak jsem dospěla ke změně. Odmítla jsem dále ničit moji duši, na úkor blahobytu těla či zvyšování si sebevědomí. Na úkor jiných žen. Na úkor lámání srdcí. Odmítla jsem pokračovat v křehkých srdečních rezonancích krátkých intervalů.

Někdy se ptám...

... proč boj proti okolí je demonstrací vnitřního boje

... jestli se jí mám bát Přináší neskutečný pocit soužení, němých slov, nepochopení, ale i síly a poučení - toho největšího: Vážit si těch, co máme, dokud je máme.

Poslední dny se popraly s tkaninou bource morušového. Přes nepochopitelné a nečekané výlevy slz hysterie sibiriany, přinesly spousty úsměvů, obětí a uvědomění si hodnoty přátelství!

Život po nás nechce být nejlepší, nejslavnější, neomylný ani bezcitný. Přestala jsem mlčet a ukrývat se pod krunýřem. Navrhla jsem světu usnout v jeden okamžik. Jsem snílek a nebudu jiná. Vaše. Ezoterická. Protože, i když se s někým rozhádáte na týdny, můžete se usmířit, protože není k smíchu přiznat, že nám někdo chybí. Protože odhalit své city a pocity není hřích. Protože, někdy nás tvrdá realita života dovede ke změně, která může být změnou dobrou.

Jsou sny, co můžou změnit celý následující den a ovlivnit tím obrovský kus budoucnosti. Děkuji za ně.

Děkuji, že jsme po 8 letech dokázali odhodit předsudky a užít si nezapomenutelnou noc. Jsme v tom vězení společně, ale když se nikdo nedívá, můžeme řvát fuck off a nebo společně brečet. Pustíme do světa 99 létajících balónků. Se vzpomínkami, s úsměvy, s tancem, zpěvem a alkoholem v krvi. A přestanem' si lhát. Bude se nám stýskat!!!

Děkuji za uklidňování v náručí a myšlenky o tom co nezměníme, ale chtěly bychom.

Děkuji za nejlepší osmileté přátelství, jaké mě kdy mohlo potkat.

Děkuji za to, jaký je.

Děkují za tu cestičku, co jsme si k sobě kupodivu našli a naše mámy, kterými my ale nejsme :D.

Děkuji za šílenství, co jsme prožívali dřív.

Děkuji za ty rána na zabití, protože na ně budu vzpomínat.

Děkuji za ... tohle je těžký.

Děkuji za všechny humorné scénky.

Děkuji za to, že zůstala tak pohodovou holkou, která stojí za přátelství.

Děkuji za naše manželství, Svatou Kateřinu a společný boj v a proti matematice.

Děkuji za to, jaká byla.

Děkuji za to, že jsme nakonec oba ustoupili.

Děkuji za všechno, co bylo dřív.

Děkuji za umělecký přístup, chvíle s Elitou a cesty ze školy.

Děkuji za přítele, kterým mi býval.

Děkuji za to, co jsme prováděly.

Děkuji za jedny Vánoce.

Děkuji za bezprostřednost.

Děkuji za nekončící zábavu a rozhovory.

Děkuji za posledních pár měsíců té naší matematické party.

___________________________________________

A taky třem nejpodstatnějším lidem z mé druhé odmaturované třídy!

Protože když jsem poznala malé sluníčko hrající na saxofon, netušila jsem kolik toho prožijme. Vzpomínám na doby čajovnické, i na ty zelené a pána v bílých kalhotách, se kterým mě seznámila. Stal se z něj opravdový nenahraditelný kamarád! Budu tu pro něj, vždycky. A ten třetí nás všechny navlékl do skafandrů. Přes všechno, co se kdy dělo, ten člověk mě zná! A skrz veškerý odpor ke generalizování, tihle tři drazí blázni spadají, společně s barmankou a dvojčátkem, do mého srdečního šuplíku s označením, které časký jazyk nemá, ale mohlo by se připodobnit názvu NEJLEPŠÍ PŘÁTELÉ.

V posledních dnech, jsem si uvědomila, že JE potřebuji, že život bez přátel, kteří by byli OPRAVDOVÝMI přáteli, je černobílý. A třeba je to přehnaně dojemné, ale taková je moje podstata. Ta, co sama sobě odpustila. A teď možná někde pláče melancholickým úsměvem.

_______________________

Soundtrack:

My Generation - The Who

Proměny - Čechomor

Sára - Traband

Boli sme raz milovani - Palo Habera

Pardubickej kraj, půlka mýho srdce!

Ich wünsche am besten Spinnat zum Abendessen!

Išky za pár cigaret, rozdělování území, banánový džus.
Podobný povahy, zelený obětí.
Dramec, dramec, dramec.
Noční zmrzlý cesty.
Představy, slzy, smích.
Kousky vášní, trochu zvláštní.
Hvězdy nad náma, hvězdy v hlavě. Hvězdy tam, kde měly být. Hvězdy bez něj.
Cesta v peřinách až do teplých vod. Ranní nechtěné polibky, přehnaný horko a hrášek na zemi.
SpongeBobPulpFiction!
Dj T. 3 patra nad masnou. O náhody tu není nouze.
Polská cesta domů. Šukáme, hledáme.
Žijeme po nocích. On the road.
A rána jsou poetický. S kočkou, svíčkou, šroubovákem, hruškama a stádem krav na pastvinách jetele.
To když zmizí ty hvězdy a je třeba zase fajn. Do určitý doby. Než už vám vlastní endorfiny nestačej.
Protože i když je jich moc, stále ještě existuje vyšší cit a brečí se do noci s pocitem urovnaných myšlenek. Bez možnosti volby. Nezáleží na jménech, na čase, jenže nejspíš ani na některých rozhovorech. Někdy by bylo možná potřeba zbavit se syndromu ticha. Slíbil, že mě to naučí. A pak odešel. Tam kam patří. A to mi patří. Za všechny..............................................................

Někdy se totiž i pyramidy hroutí, karkulky sežere vlk, hvězdy padaj bez splnění přání, a petrklíče uschnou. Někdy je totiž ze všeho nejhorší realita. A někdy never give up nestačí.
A mě jedno komu tohle ubližuje, že to nechcete slyšet, a že mi třeba už nikdo nevěří, ale já po neskutečně dlouhý době něco cítím. A nechci slyšet, že to přejde. Nezáleží na tom, že je to k ničemu. A třeba s tím nic neudělám, ale..... v tuhle chvíli je to smích, náhrada, přetvářka.

A možná tenhle článek měl skončit jinak. Jenže, jak už bylo řečeno....na některý věci je už pozdě a na některý ještě brzo. Měl pravdu. A ať je moje naivita sebevíc šaškovská, ponechám si ji. Pro budoucí generace. Pro kopce kolem. Čelo na čelo. Sudy v trávě. A návraty.

A někdy rádi mhouříme víčka...

... to když čekáme někde v meziprostoru na odpovědi bez vyznání.

A možná jsme stejní v té spontánnosti.

Otázka náboženské tolerance - Islám

Nevytrhávejme národy ze svých kořenů. Neberme jim jejich náboženství, ni vnucujme to své.
Západní svět stále více zasahuje do názorové uspořádanosti Blízkého východu, který mu rozhodně blízký není. Řídí se pravidly, které Evropan ani Američan pochopit nemůže, a i když se mu zdají třeba násilné, nemorální, patriarchální či překonané, jsou záležitostí daných států. Idealisticky a naivně si stojím za názorem, že žádná země nemá právo omezovat, či jakkoliv ovlivňovat vnitřní záležitosti země druhé. Pocit vyspělosti je často spojován s nutkáním přesvědčit zdánlivě méně vyspělé o své pravdě a lepším způsobu řešení jakéhokoliv problému.
Na druhou stranu dokáži pochopit i strach zemí ohrožených Svatou válkou. Teroristické útoky jsou hrozbou spojovanou právě s východním náboženstvím, Islámem. Toto nebezpečí však nepřináší náboženství samo, nýbrž jeho ortodoxní podoba, ve které se vždy shlédne hrstka jednotlivců. Ti se poté snaží ve jménu boha, však dalo by říci proti jeho vůli, přesvědčit svět o jejich pohledu na správnost bytí. Podobně jako státy „západu“ přesvědčují je. Jakákoliv extrémní forma víry může být nebezpečná, pokud je navíc spojena s obětmi na životech, stává se vražedným zaslepením. Přestože se tento druh sebeobětování a zabíjení může vymykat hranicím normálnosti našeho myšlení, provází nás dějinami od nepaměti.

Terorismus však není jediným často řešeným náboženským tématem dnešní doby. Francie i Německo vysílá do světa o pomoc volající signály. Islám „okupuje“ školy. Menšiny arabských přistěhovalců prosazují svá práva v nejvyšší možné míře. A právě zde je nasnadě otázka hranice náboženské svobody. Ráda bych použila známé tvrzení, že svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda jedince druhého. Tuto svobodu by měly tedy uznávat jak národy západu, tak východu, přestože jejich bohové, mají na danou problematiku podle svatých spisů jednoduše řečeno jiný pohled. Jelikož jsem nikdy na vlastní kůži nezažila zkušenost s muslimem, můžu zcela naivně tvrdit: jestliže jsou Židé schopni bez větších problémů vyznávat svou, v naší zemi menšinovou, víru, evangelíci nevedou válečná tažení proti katolíkům, dům od domu putují svědci Jehovovi a stoupenci Haare Krišna si stavějí stánky na letních festivalech, nevidím jediný důvod, proč by se čeští muslimové nemohli v nově postavených mešitách modlit pětkrát denně, nebo pořádat hromadné „zájezdy“ do Mekky.

Každá menšina má právo projevovat se dle svého zájmu, pokud v souladu s tímto zájmem uznává i pravidla daná státem, který ji poskytl azyl, tedy pravidla většiny. Třeba právě díky těmto drobtům víry z Blízkého východu pochopí česká, toliko ateistická společnost, krásy naboženství plného zásad, nebo si jen uvědomí, že soudit stát, víru, či menšinu může až v době, kdy ji pozná zblízka a předsudek nahradí zkušeností.

Možná by to mohla být pohádka o Červené Karkulce. Jen trochu jinak.

Možná je někde svět plný fialové trávy a žlutých mraků. Možná v něm žije dívka s červenými vlasy, které před světem skrývá modrým čepcem. Ale když ho sundá, odkryje svou podstatu sama před sebou. Pak často přijdou vlci, vrčí a v zubech nesou kusy krvavého masa,vzpomínek. Někdy mají čenichy pokryté bílým práškem. Bojí se jich. Hodně se bojí. Vracejí se a krouží kolem. To vždycky raděj nasadí čepeček, zavře oči a uteče. A když je otevře, vlci tam nejsou. Přesto cítí škrábance jejich drápů, zevnitř.
Jednou jí někdo modrý čepeček ukradl a řekl, že už bylo dost hraní si na strach. Nasadil jí červený a ona se musela ztotožnit se svou novou rolí. Tou známou, uznávanou. Přizbůsobila se. Naučila se bránit sama sebe před záchvěvy na hranici reality. Přijali ji v pohádkovém světě a respektovali. Jednoho dne si však uvědomila, že i skrze červenou pokrývku hlavy, cítí vně své duše stopy, ozvěny, jizvy po vlčích škrábancích. Uvědomila si, že nedokázala utéct. Dohonili ji. Slyšela za sebou jejich dech. Dala se na útěk. Běžela fialovou trávou, běžela pod žlutými mraky. Hledala duhu. A na jejím konci štěstí. Ne poklad. Našla. To jen proto, že je to pohádka. Našla svou modrou čepici. Nasadila si ji. Nadechla se a otočila. Stáli před ní vlci a ztěžka oddechovali, položila před ně čepici a zlehýnka jednoho pohladila. Nekousl, neškrábl, nezavrčel. Pohladila ho silněji. Pak i druhého a třetího. Tráva se zazelenala a mraky dostaly bílou barvu. Po dlouhé době se usmála. Sama pro sebe. Vyhrála.